U nás se soudí podle práva a ne jen podle zákonů. V rámci soudní ochrany práva pak soudy vykládají i zákony. Dokonce zde existuje i sjednocovací pravomoc Nejvyššího soudu, který vydává své judikáty, tedy rozhodnutí, která považuje za významná ve své sbírce. Každý má právo volného přístupu ke všem rozhodnutím Nejvyššího soudu na jeho stránkách a použití těchto rozhodnutí jako argumentace již při rozhodování soudů nižších stupňů. Ty poté vesměs se názorem Nejvyššího soudu řídí, pokud nevyplodí složitější a sofistikovanější vlastní právní názor. Soudce ale tím riskkuje, že bude jeho názor stejně přezkoumán u vyšší instance, takže vesměs soudy papouškují to, co nejvyšší soud již jednou někde namaloval.
Znamená to tedy to, že i když v ČR není soud tvůrcem precendentního práva, tak alespoň co do výkladu zákonů má jistá pravidla, která poslední dobou napomáhají v předvídání chování soudů v daných situacích.
Navíc české soudy musí občas řešit i situace, které nejsou zákonem upraveny a pak soudy právo nepřímo vvytvářejí svým rozhodnutím. Třeba to byl právě případ, kdy se jednalo o střet dvou lyžařů na sjezdovce a soud musel určit, kdo komu za vzniklou škodu odpovídá.
http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=22547
Tam se soud opřel jen o pravidla FIS. |
|
