Původně jsem pasivně četl a nechtěl přispívat, ale reakce některých exorcistů nečistých témat mne vyprovokovala.
Na tuto otázku se těžko hledá odpověď . Táta jako čerstvej doktor přežil 3 dny zasypání po spojeneckém náletu na Berlin, když před tím 2 roky pracoval na tyfových barácích na Bulovce a sám přežil tyfus. Jako člen "špatného" západního odboje byl nakonec přítomen podpisu kapitulace Němců 6.5.1945 v Plzni, ale když jsem byl malý, na veřejnosti jsem o tom mluvit nemohl. Máma po vyhnání české rodiny ze Sudet žila mezi rancema na Hradčanském náměstí 3 dny, než sehnali alespoň nějakou střechu nad hlavou (a další podrobnosti už sem jistojistě nepatří). Já tu dobu samozřejmě nepamatuju, ale mí rodiče v ní žili v generaci největších nadějí a největších ztrát a a to se asi na mně nemohlo nepodepsat.
Přesto je jasné, že můj názor bude jen můj názor - názory jiných, vycházející z jiných zkušeností a úhlu pohledu, mohou být diametrálně jiné. Proto se omlouvám těm, jichž by se můj názor mohl dotknut. A předesílám, že historie nezná "kdyby". Nikdy totiž nevíme (nebo si nejsme jisti), co vlastně bylo příčinou, co následkem, proč se věci odehrály právě tak, jak se odehrály. A jak by se tedy vyvíjely, kdyby ta či jiná vstupní podmínka - byla jiná.
Vzpomínám v té souvislosti na "Kinoautomat", který byl součástí naší expozice na Expo 1966 (nebo to byl jiný rok?) - každý divák měl v područce sedačky dvě tlačítka, zelené a červené. Děj filmu se několikrát zastavil v kritickém okamžiku (setkání či nesetkání hlavních hrdinů, stihne či nestihne vlak, skočí nebo neskočí z okna...) - každý divák při volbě viděl barvu svého tlačítka na plátně a tak byl výsledek objektivní - prostě děj se dál vyvíjel tak, jak si přáli diváci na tom kterém představení, vznikalo tak nepřeberné množství variant a možných konců.
Kdo ale poznal "zákulisí" toho filmu, tak zjistil, že dvě varianty se týkaly vždy maximálně 3 nebo 5 minut děje po každé "vidličce" - jinak prostě film běžel dál úplně stejně, protože děj byl dán úplně inými okolnostmi. A skončil - tak jako tak - vždycky stejně
Kdo ví, jestli se mrška "historie" nechová stejně?
Z historického hlediska je otázka položena špatně. V roce 1938 absolutně nemělo smysl bojovat, tehdy ještě nešlo o válku, ale o mezinárodní dohodu o postoupení území. Měli jsme bojovat proti Německu, Itálii, Francii a Anglii? Francie byla v té době náš papírový spojenec! V případě ozbrojeného odporu proti Mnichovu bychom se agresory stali my (!) - se vším, co pak válka přinesla.
Poupravím tedy otázku na - "A měli jsme bojovat v březnu 1939?"
Jsem přesvědčen, že ne. Při vší úctě k hrdinům, kteří v té doě položili život tedy soudím, že nakonec jsme krutými dějinami jako stát i národ prokličkovali optimálně.
1) byli jsme připraveni bojovat, měli jsme svou hrdost, z pohraničí jsme ustupovali s opravdovými slzami v očích. Nicméně Mnichovským diktátem byla rozbita vojenská doktrina obrany státu a také bylo v pohraničí ztraceno poměrně hodně průmyslového potenciálu, To všechno se počítá. A boj v březnu 1939? To by byl masakr stejný nebo horší, než v Polsku. Mezinárodní záruky se ukázaly být jen cárem papíru - proti WH a LW bychom bojovali sami - a určitě ne dlouho. Tehdejší odkazy na "sovětskou pomoc" byly jen poválečnou propagandou, smlouva Ribbentrop-Molotov hovořila za vše.
2) Ano stali jsme se "protektorátem" a bylo u nás spousta kolaborantů - ale měli jsme svůj odboj a oficiální vládu v exilu. O vojenské síle a začlenení našich sborů ve Francii, Anglii, Africe a SSSR nebylo ani po válce možné pochybovat a polemizovat, patřili jsme ke "spojencům". Nesmíme zapomínat, že v plánech Němců jsme byli určeni k postupné "likvidaci" - takže kdyby 3. říše zvítězila, dnes bychom tu takhle nediskutovali (představa, že bychom se po porážce západních spojenců dočkali "pomoci od Stalina" je víc než úsměvná). Myslím, že historickou úlohu faktického spojenectví Československa a válečnou vazbu na Londýn si dodnes slovenské státy, tak jak se dějinami měnily, bojí či nechtějí přiznat.
3) co se týče našich zbraní v německých rukou na různých frontách v průběhu války - naše LT-38 ve skutečnosti nebyly velkou hrozbou na hlavním tahu, kde ve byly ve skutečnosti rozmístěny tygry. Naše kdysi moderní LT byly na méně exponovaných směrech a oblastech. Stejně ale spojenci tam, kde to nebylo nutné, šetřili mustangy, hurikány a spity - proč myslíte, že AVG ještě v roce 1942 dostávala "jen" P-40 ?
4) Bojovali jsme přece nakonec - prostřednictvím našich letců, pěšáků, dělostřelců, tankistů a výsadkářů, kteří se ve spojeneckých sborech účastnili bojů na všech frontách - a pokládali tam životy za to, že když to nakonec všechno skončilo, náš prezident mohl sedět na stejné straně stolu s Churchilem, de Gaulem, Stalinem, Rooseveltem... z čehož se dodnes odvíjí náš statut. Jako maličký národ to nemáme jednoduché - on ani s Rakušáky se osud nemazlí - všimli jste si, že ani po letech nedokázali své poválečné orlici ze spárů vzít srp a kladivo? A měli o tom už nejméně 2x celonárodní hlasování!
5) Cílem národa, potažmo státu, je stejně jako u živočišného druhu, přežít. Pokud jsme tvoři společenští (tedy řešící milión sociálních zbytečností), tak ještě přežít "se ctí". Jsem přesvědčen, že kdybychom v roce 1939 (a to nemluvím o roce 1938) bojovali, nedopadly by věci nakonec lépe, jen by ta otázka přežití byla podstatně více ohrožena.
Howgh. |
|
1x 
