Výběr těch, kteří mohli a nemohli se neřídil vždycky jen příbuznými v zahraničí, což samozřejmě hrálo roli při přístupu k informacím (armáda... to je zcela jasné). Posuzovalo se mnoho dalšího - použitelnost, ovladatelnost jedince, možnost přimáčknout ho ke zdi (My ti dovolíme létat, když... ale, holenku, kdybys cuknul, my už ti ty křídla přistrřihneme!) - to není z knížky, to je ze života. Každá komunita (které se překrývaly) měla nějakého svého estébáka (ne donašeče, kteří se propírali v médiích po převratu, ale důstojníka), který musel mít (a měl) přehled, co jeho ovečky dělají - a podával o tom zprávy a byl dotazován, když někdo z jeho "stádečka" měl jít na vysokou, měl dostat místo na koleji - anebo chtěl vstoupit do aeroklubu (bez čehož sis na knipl nesáhnul - tak leda večer doma pod dekou). Každý sice pracoval trochu jinak, měl své "protégé" a naopak "misérables", ale každý plus minus musel držet linii, protože nikdo z nich nevěděl, kdo a jak zrovna kontroluje jeho. Tak to prostě bylo.
Studentni střední školy nebo učiliště byli jako osobnosti čistí, tvární a perspektivně ovladatelní - takže kdo začal elementárku na kluzácích jako středoškolák, tak valnou většinou neměl nějaké problémy. Kdo by chtěl začít s výcvikem později (po vojně) už to měl složitější (ale nevěděl o tom, prostě buď ho do Svazarmu přijali - nebo ne - tak to zvenčí bylo jednoduché). A kdo prošel, prostě nic nevnímal, neměl problém. Napsal přihlášku, zaplatil 1,- Kč příspěvek - a už mohl sbírat v AK brigádnické hodiny. Kdo ale neprošel, nezapomene na to do smrti.
Létání - i bezmotorové - bylo bráno jednoznačně jako záloha letectva (samozřejmě že ne všichni plachtaři by se v případě mobilizace stali stíhači, ale už byli chyceni, kontrolováni, sledováni a i když si to neuvědomovali, tak připravováni... S tímto povšechným záměrem se stát netajil a tomu také byla podřízena podpora propagace leteckých sportů - která je dnes na nule a to souvisí s dalším odstavcem.
Dneska totiž nejsou problém peníze, jak píšeš a jak to (dost mylně) vidí skoro všechna starší generace v AK. Dneska je problém, že lítání není populární, nikoho netáhne. Kdo má kluka ve sportovním oddílu hokeje anebo dcerku na krasobruslení, tak ti potvrdí, že létání zdaleka není nejdražším sportem. Pokud to děcko (nebo rodiče) chce, klidně vysolí i násobek částky, kterou uvádíš. Výcvik rozložený do 24 měsíců v průběhu 3 sezón je zcela v pořádku - a 300 EUR za rok si může dovolit prakticky každý. Na kolik přijde I-phone, I-pad? Jsou mezi středoškoláky tak vzácné tyto hračky, jejichž cena je srovnatelná s náklady na bezmotorové létání za jednu nebo i dvě sezóny? Kdo může potvrdit má slova? - jkednoduše ti, kteří ten výcvik dělali, dělají a lítají. Není jich mnoho, ale jsou (i jak píšeš ty) v každém aeroklubu. Ti ti řeknou, že těch pár korun dokupy prostě dají, pokud skutečně chtějí létat.
Možná se zeptáš, proč jsem tak nabroušen zrovna v tomto bodě. Mám totiž vlastní zkušenost - protože přestože nemám nikoho v zahraničí, nebyl jsem jako študák na žádné demonstraci a neměl jsem a nemám pražádný škraloup se zákonem, když jsem chtěl jako člen Svazarmu (závodně jsem dřív střílel) v roce 1983 vstoupit do aeroklubu a začít plachtařskou elementárku, tak si mne pozvali a vysvětlili mi, že pro mne, jaksi, tato perspektivní příprava branců určena není. A hotovo. Otevřenou hubu jsem zavřel až po převratu, kdy už mi žádný soudruh nemohl říct - "Tebe nemáme důvod podporovat, táhni!"
Béke, burárum!
EDIT: až po napsání svého příspěvku jsem si přečetl povídání dr.Bo, které nabízí Gonzo. I když se dr. Bo (stejná generace se mnou) do AK dostal, přečtěte si schválně, čím začíná své povídání. Myslím, že jsme (byť z opačné strany aeroklubového plotu) svět viděli úplně stejnýma očima (čímž zdravím Gonza i dr.Bo, kterého jsem sice nikldy nepotkal, ale jeho povídání se mi dobře čte!)
 |
|
