K tomu hw koutku. On ten koutek popravdě už není moc koutek, ale nakonec jsem si musel zabrat jeden budoucí pokojíček pro děcka. Ale popořadě.
Ono to bylo tak, že v původním pokoji měla manželka jenom svoje skříně, komody a taky stůl se šicím strojem.
Tam jsem se jí kdysi nasomroval se simulátorem= jedním stolem z Ikey.
Takže její stůl jsem z čestného místa uprostřed pokoje posunul do kouta a hned vedle přirazil svůj stůl.
To ještě manželka brala sportovně a smála se.
Zanedlouho mně jeden stůl přestával stačit, takže druhý boční monitor na mapy jsem ji jaksi vrznul na její stůl se šicím strojem.
To ještě dávala, ale už trochu začínala brblat, když šila ty svoje nesmysly.
Potom jsem si pořídil druhý stůl z Ikey, který jsem přirazil z druhé strany mého původního stolu.
To najednou byla plocha! Ale monitor na mapy jsem pro jistotu stále nechal na manželčiném stolu.
Přeci se nebudu dobrovolně připravovat o takto těžko získané území.
Tímto navýšením počtu stolů se místnost musela trochu přeuspořádat, ale pořád dobrý= manželka mě stále nechtěla zabít.
No a nedávno nastala právě ta situace, že se mně po upgradu ocitli na stole dva počítače, a celkem tři monitory. Zároveň pro uspořádání monitorů pod sebe, jsem musel dva mé stoly původně přiražené k sobě roztáhnout, aby se spodní monitor vešel do mezery mezi. No a to už jsem se na druhém konci místnosti jaksi ocitl u manželčiny šatní skříně, jejíž dveře se už nedaly zcela pohodlně otevírat. V podstatě sis 15cm škvírou mohl zevnitř vytáhnout co chceš. Mně by to třeba stačilo, já jsem nenáročnej, ale manželka se už na to s takovým optimizmem nedívala.
Takže jsem po několika letech dal na její dobré rady a přesunul se s celým ansámblem o místnost vedle, kde jsem si na oslavu volného prostoru rovnou koupil další dva stoly z Ikey.
Je to prostě neustálý vývoj směrem k dokonalosti.
I když manželka by to možná nazvala jinak.
Ale i tak je to svatá žena.
|
|
