Dělám s mladejma - sice ne 12-ti letejma, ale asi dvakrát staršíma a třikrát staršíma - a jsou to pořád děti. A jsou zvídavý a každej má svý limity a každej má určitou (větší nebo menší) touhu ty limity překročit. A nejsou žádná pakáž.
A je na nás starejch jim v tom pomoct, Ne vyšlapávat cestičku, když se juniorovi ani nehce - ale pokud požádá o pomoc, radu a vysvětlení, je takovýhoe bubákování TO NEJHORŠÍ co může následovat.
Pokud se "tu občas do těchhle mladejch někdo zhurta opře" - tak s jediným efektem, že za pár týdnů, když získaj trochu větší nadhled, tak si řeknou (promiň Kendy, ale tak to je) - "tohleto je teda pěknej blbec. Na toho prostě prdim."
A i když "zkušenost je nesdělitelná" - tak právě komunikace mezi starejma a mlafdejma (a mezi mladejma a starejma) je to, co žene pokrok dopředu. ne pár géniů, kdy jeden umí špičkově to, druhej tohle - a konec.
A přiznejme si - zeptat se je první přirozený nápad, když něco nevím. Pokud mám koho se zeptat, pokud někomu věřím, abych se ho zeptal. Učím je, aby když nevědí, tak aby se zeptali. Dřív, než se zeptá někdo jich. Samozřejme taky hledaj ve zdrojích, to se taky musej učit - sztejně jako my, když nebyl internet (kdo z vás dneska ví, co to je zpracovávat téma z třeba strovky pramenů na základě kartičkové rešerše !!!)
Takže Kendy, pokud budeš mít zas takovou bubákovskou náladu jako dneska, nepřeháněj to. Dík! |
|
