|  | | Kde sa vzal, tu sa vzal,... historie vzniku L-40 Metasokol 30. 5. 2008 / 15:23 | |
| | Pokud se jedná o "meťáka" a nemá zatahovací podvozek, pak je to chudák mrzák, ale rozhodně ne typ nebo model. Metasokol vastně neměl mnoho verzí, šlo to následovně:
- v Chocni u firmy Mráz se od roku 1945 vyrobilo 290 dvoumístných celodřevěných letounů M-1 Sokol, které byly známé svými pohodovými letovými vlastnostmi. Uspořádání bylo klasické, sedadla vedle sebe, rovná zadní linie trupu až přes kabinu, tříkolový ostruhový podvozek. V pozdějších letech se vyráběla modifikace M-1D, která byla třímístná. Ojediněle některý z těchto sokolíků ještě létá. Ty zatahovací podvozek nemají, ale taky to nejsou meťáky  ! V následujících letech vznikl projekt celokovového pokračovatele, šéfkonstruktérem byl ing. Zdeněk Rublič.
- v roce 1950 (po necelém třičtvrtě roce vývoje !) poprvé vzlétl první prototyp Metasokolu, XLD-40, který se od pozdějších meťáčků dost lišil. Měl nižší čelní štítek, plošší strop kabiny a hlavně měl motýlkové ocasní plochy, které byly tenkrát v Evropě dost exotické. Letoun měl slabší motor Walter Minor 4-III (105 k), protože předpokládaný motor o výkonu 140k (M332) nebyl k dispozici - jeho vývoj se opozdil o celých 6 let. Letoun trpěl nedostatkem výkonu, táhl silně doprava a měl příliš velké sílyi v řízení. Nesplnil tak očekávání, protože původní projekt počítal, že to bude spořádané éro jako jeho dřevěný předchůdce M-1 Sokol. Nicméně už tento prototyp byl velmi progresivní, byl velmi kvalitně vypracovaný a podle některých (včetně ing. Rubliče) mělo stačit málo, aby předpoklady splnil. Motýlkové plochy byly údajně zvoleny jednak pro úsporu hmotnosti na páce ocasu a pak pro menší náchylnost na pád do vývrtky. Velké síly v řízení ale vedly k návratu ke klasickým ocasním plochám. Ldetoun měl netypický podvozek - při postavení, jako na tříkolovém podvozku, bylo uspořádání "klasické, ostruhové" - což bylo údajně vynuceno malým prostorem v přídi pro zatahovací podvozek (zathovací podvozek byl od začátku jasný). Prototyp nesl imatrikulaci OK-EKZ.
- po několikaletém "umrtvení" projektu až v roce 1954 vzlétl stejný OK-EKZ s přepracovanými ocasními plochami, tentokrát byly klasické, na hřbetu trupu bylo nízké dlouhé prodloužení kýlové plochy. Stejný motor, vrtule V-406. Letové vlastnosti byly diametrálně odlišné - tentokrát výborné.
- Následovala první "série" 10-ti kusů. První z této série XL-40 OK-KHA vzlétl až v r. 1956, měl stále stejný Minor a V-406, stejnou nízkou a plochou kabinu jako OK-EKZ, ale jinak už byl úplně stejný, jako všechny ostatní meťáčky - kormidla byla zcela přepracována - kýlovka a obě půlky stabilizátoru byly v podstatě shodné (vyráběly se jako jeden stejný kus, o kterém se teprve pak rozhodlo, kam se zasadí) a totéž platilo pro směrovku a poloviny výškovky - výrazně to snížiklo počet přípravků a zjednodušilo výrobu. Tento Metasokol byl už zas opět bez prodloužení kýlové plochy. Někdy se označuje jako "druhý prototyp", nebo "výrobní číslo O1", nebo "předsériový meťák".
- zbylých 9 strojů z první série už bylo zcela totožných s pozdějšími L-40 a už se také značily L-40. Byly vyrobeny v roce 1957. Jediným rozdílem byl motor, stále stejný Walter Minor a stejná stavitelná vrtule V-406. Původně plánovaný motor M-332 (kompresorový invertní čtyřválec s přímým vstřikem paliva, 140 K) byl dokončen až v roce 1956 a také vrtule k němu vhodná (V-410, kovová, elektricky stavitelná) se objevila pozdě - motor byl (po ukončení zkoušek) připraven k montáži do sériových strojů až v r. 1959 a až v té době byla k dispozici také V-410.
- do té doby - s ohledem na slabý motor - byly L-40 někdy deklarovány jako třímístné a až s definitivním motorem M-332 a V-410 byly oficiálně čtyřmístné. Předtavba strojů z první série na konečný "standard" byla prostá - nový motor, vrtule a upravené kryty. Proto jsou dnes běžně k vidění meťáky z první série ale ve standardu všech pozdějších strojů.
Zdroj: L+K, PilotMagazine a pan Zimák, firma BMZ Service Kbely
|
| |
|
