To, že se piloti něco neučili v typovém výcviku a následných přezkoušeních je bohužel fakt, může za to jistou měrou jak Air France, tak několik desítek let běžící, problematická a trochu kontroverzní vize Airbusu o tom jak by to mělo fungovat v kokpitech do budoucna. S tím jde ruku v ruce menší důraz na manual handling skills tak nějak v dopravním letectví všeobecně, což je dlouhodobý trend související s vyšší mírou automatizace. Naštěstí se karta obrací a začíná se s tím celosvětově něco aktivně dělat.
S tím co napsal Radim souhlasím, je to jistým způsobem tak trochu alibismus. V prostředí francouzského právního systému se všichni snaží našlapovat opatrně a krýt si záda. Bohužel pro letectví a jeho bezpečnost ve Francii i na celém světě. To je smutná realita, které je např. takové UK naštěstí na hony vzdálená.
Ale souhlasím jenom z poloviny. Faktem je, že pro podobné situace netrénovali dostatečně. Pravdou ale je, že k tomu měli svoje důvody - pravděpodobnost výskytu dané situace byla podle Airbusu naprosto mizivá a způsoby jak daný problém rozpoznat a řešit (opět podle Airbusu) celkem jasné. A trénovat úplně všechno taky nejde. Ano, jak rozpoznat stall a dostat se z něj patří k naprosto základním návykům každého pilota. Ale tam nahoře v hladině, v noci, v bouřce, s letadlem co dělá všechno složitější a s únavou není všechno tak snadné a černobílé... Bohužel nikdo nepředpokládal, že jedinou informací éra, že ztratilo povědomí o rychlostí bylo vypnutí autopilota a autothrust. Nikdo si neuvědomil, že když piloti zkouší vybrat stall, při nárůstu rychlosti se jim dostane varování, že tím co dělají jakoby stall naopak znovu působí. K tomu si stačí domyslet změť varování na ECAMu, které se pořád přeskupují podle priorit a člověk neví co dělat dřív, Flight directory, které se tváři že ukazují správně, sidestick který nemá zpětnou vazbu, trim který nemá snadno viditelnou vizuální indikaci, throttle které se nehýbou...
Pro pilota Boeingu, který je zvyklej mít na to mít řízení v ruce a vidět co se děje a tak nějak plánovitě nedůvěřovat letadlu se na to kouká jako významné selhání posádky. Čím víc se ale dostávám do Airbusové logiky a snažím se vžít do situace té posádky, tím víc mám pochopení pro jejich jinak nepochopitelné selhání. Čímž se je nesnažím obhajovat, jenom pochopit (a stejně jako BEA) najít v tom pochopení cestu, jak tomu příště zabránit. |
|
