Hele, zase bych to nehrotil. Je normální, že člověk tápe, zejména na začátku cesty. Já když si vzpomenu na to svoje tápání (pro představu - zpočátku jsem taky nechtěl hned na velkou dopravu), tak se taky někdy pousměju či dokonce zastydím. Třeba když jsem při takovém hledání naletěl jednomu mluvkovi "s tisíci hodin na stovkách typů", nebo když jsem jako třiadvacetiletý kluk s mokrou typovkou na L-410 tahal informace od jednoho chlapa zprostředkovávajícího "humanitární pomoc" do Afriky, jak se tam dostat k zajímavému létání, a on mi odpověděl "mladý muži...!" a následoval monolog, kdy jsem pochopil, že ptát se nemělo smysl. Na druhou stranu mu doteď vděčím za upřímnost, s jakou mi popsal svinstva, prasárny a zbytečnost většiny "humanitárních pomocí" i s tím, že přiznal, že sám je jedním z těch, co se na tom živí (od té doby na "humanitární akce" pro černoušky a indíky nedávám ani korunu).
Takže tak. Občas člověk šlápne vedle, občas ze sebe udělá osla, občas se spálí vlastní naivitou, ale ono to jinak nejde, situace se mění tak dynamicky, že rady ze včerejška dneska nemají žádnou cenu. |
|
