Dlouhodobým pobytem na letištích a v luftě jsem dospěl ke zcela soukromému názoru, že jsou tři druhy pilotů.
- Jedni si nastavují QNH a pamatují si nadmořskou výšku svého letiště, kdyby se jim podařilo se vrátit. Ti to maji nejjednoduší, protože když jsou na přeletu, nebo se jen flákají mimo okruh a někdo s jima mluví, přečtou výškoměr a hotovo. Když padají někam jinam, přečtou si výšku z mapy nebo aipu a výškoměr jim to ukazuje správně. To dělám já, protože jsem líný. Navíc je to podle předpisu a když mi inspektor nakoukne před startem přes trameno, nemám průhonice.
- Druhý typ pilotů kašle na všechno. Jsou zvyklí na "emila", při startu mají nulu, nepočítají s tím, že by někdy letěli jinam, než do termiky a zpátky. S inspektorem se už vícekrát opili a i kdyby ne, pohrdají s ním. Ve vzduchu nekomunikují, nebo minimálně a když jsou mimo letištní okrsek, dělají, že jim nejde rádio. Znám jich dost a jsou nepoučitelní (a někteří jsou i mladí, byť většina jsou důchodci).
- A pak je třetí skupina, o které jsem dosud nevěděl, ale z tohoto threadu je to jisté. Ti si nastavují emila, protože pro ně není problém přepočítat zfleku nadmořskou výšku místa, kde zrovna poletují, odečíst nadmořskou výšku svého letiště (mají emila), pak celé přepočítají na fíty a při tom koukají na výškoměr nastavený na výšku v metrech podle místa kde se vůbec nevyskytují - a přesto přesně vědí kde jsou, jak vysoko jsou a co je kolem. Klobouk dolů, to já nedokážu.
P.S: o převodní výšce pochopitelně s piloty druhé skupiny nemá smysl hovořit, jsou-li výš, jsou "stealth". S piloty třetí skupiny se o tom naopak mluvit může, ale nemusí, protože ti se přece orientují stále dobře, aniž by si museli nastavovali výškoměr. |
|
