To jo, ale propojení křidélek se směrovkou, ať už normální nebo dále mixované kvůli ocasu do V, nemá nic společného s V-tailem, ale s Bonanzou jako typem. Spousta jinejch letadel má V tail, který mixér vyžaduje, ale křidélka s tím nemají co do činění.
To je svým způsobem unikát Bonanzy a Debonairu.
Mimochodem další unikát bylo Aircoupe, které pro změnu nemělo původně samostatně řízenou směrovku (či směrovky, mělo to dvě jako L-200), ale byla propojená s křidélky, jen na pevno, ne přes pružiny jako u Bonanzy/Debonairu. Jak mi přímo majitel jednoho Aircoupe potvrdil, sedalo se s tím v traverzu. A tam myslím, teď nechci kecat, se příďák pro ježdění po zemi natáčel volantem, tedy s křidélky, některé Aircoué jej však měly úplně vlečený. Pedály to éro nemělo vůbec.
Pek se ale některé zpětně přestavovaly, že měly samostatně řízené směrovky pomocí pedálů
A ještě unikátnější, bavíme-li se o systému řízení, mělo britské poválečné letadlo Chrislea Ace. Tam opět vůbec nebyly pedály, a směrovka, byť samostatně řiditelná, se ovládala nikoliv natáčením beranů, tak se řídily křidélka, ale jejich vybočováním. Výškovka se řídila vychylováním beranů nahoru a dolů. Moc se to ale nechytilo.
Co však považuju za naprostou rodinnou raritu je, že jsem tenhle typ objevil v zápisníku letů mého pradědy z doby, když po válce dělal v UK leteckého attaché. Našel jsem to tam spolu s dalšími raritami, jako je Aero A-42 a Praga XE-112. Jo, zkušební piloti, ti se vždycky měli nejlíp |
|
