Dík za poklonu, ale uďme objektivní, na stará kolena se angličtiny nebojím, protože jsem ji byl díky rodičům systematicky masírován celých 15 let, počínaje 4. třídou základní školy (o rok víc, než ruštinou, ale tu mi rodiče nevnucovali, tu jen školský systém ). Zvládnutí komunikace kdekoliv ve světě spřízněném s evropsou kulturou pro ně bylo (a teď je i pro mne) absolutní samozřejmostí.
A že to "bloody" bylo před válkou "neslušné až šokující" nemám ze slovníků, ale od mé soukromé učitelky angličtiny, jedné fantastické, fascinující staré dámy, která prožila své mládí - skoro celá 40. léta v Anglii, aby pak navždy zůstala v Čechách, kde jí režim opakovaně to, že si dovolila přežít a vrátit se, dával těžce vyžrat. Jen tiché ne zcela oficiální hodiny angličtiny jí umožňovaly alespoň pouhou existenci. Ježiš - už je to půl století... V ní jsem našel spřízněnou duši na nekonvenční výuku pro nás složité britské gramatiky, na hru se slovíčky a významy, na konverzaci ke zvládnutí jakékoliv situace - nejen v angličtině, ale ve společnosti vůbec. Nebyla nepodobná učitelce angličtiny, jak ji ztvárnil Svěrák v Tmavomodrém světě. A jen díky jejím lekcím skutečně společenské konverzace jsem si mohl bez zbytečných křečí vychutnávat třeba takové příležitosti, jako bylo před pár lety pozvání na odpolední drink do soukromého sídla konzula USA v Praze (potichu jsem své učitelce věnoval jeden z přípitků...)  
Co se týče dabingu - 100% souhlas (a nejen v angličtině - třeba na Das Boot se lze koukat pouze s originálním textem - to je proti dabingu prostě nebe a dudy). |
|
