My v těhle diskuzích Míro narážíme pořád na jeden problém. Ty jsi primárně dopravní pilot a všechny tyhle diskuze vnímáš očima pilota heavy metalu, kterej vidí rudě v momentě, kdy někde jen trochu zaslechne o tom, že by měli piloti velkých mašin létat něco na malých. Mimochodem, v tom se dlouhodobě shodneme, že ne.
Já jsem primárně pilot všeobecného letectví, dopravní létání je pro mě až tou sekundární záležitostí. Třetí v řadě je modelařina a čtvrté plachtění. Takže když tyhle věci posuzuju, mluvím především o GA, ostatně zmíněná havárie byla v malém letectví. Proto když říkám, že akrobacie, a hned v prvním příspěvku jsem podtrhnul, že ne soutěžní, tak mám na mysli právě to být připraven na nečekané na konkrétním stroji, se kterým létám. To totiž zabíjí (možná byla zavádějící moje zmínka o dopravních pilotech, havárie AF mě totiž doteď fascinuje). Nevím, jak to vidíš ty, ale já rozsah a periodicitu opakovacího výcviku, a teď podotknu že od plachťáku po dopraváky, považuju za naprosto nedostatečnou. Zkusit si jednou za půl roku nezvyklé polohy na trenažéru a jednou do roka na SEPu je krutě málo. Je to bohužel vítězství ekonomiky nad potřebou. Můj ideální svět by byl jednou za tři měsíce rozsáhlý opakovací výcvik a důkladné přezkoušení. Ostatně, škarohlídi se mi smějí, protože jem tenhle systém zavedl v našem "domácím aeroklubu", domácím myslím doslova a do písmene, a moje drahá má KTP alias Kontrolu Techniky Pilotáže každý čtvrtrok a po každé pauze delší jak měsíc.
Takže opakuju, aktivní výcvik v létání nezvyklých poloh, na hraně letové obálky a alespoň základní akrobacie, v pravidelných a relativně krátkých intervalech je to, co považuju za alfu omegu bezpečnosti ve všeobecném letectví ve smyslu ke ztrátě vlády nad strojem. Neznaméná to létat soutěže v akrobacii, neznamená to ani mít přislušnou kvalifikaci v průkaze, dokonce to ani neznamená létat nějaký speciál, ale znamená to mít s instruktorem, a v pokročilejší fázi i samostatně otlapkané éro ve všech režimech.
Mimochodem, zpět k plachtění, jak jsem s tím po čase začal a zalétal si i s moderními "orchidejemi", překvapilo mě, speciálně u DG-300 (dotyčný letěl v DG-400) jaké má vlastnosti v přetažení a pádu. Naprosto stabilně se sune vzduchem, moc se ani nechvěje, nekácí se, ale ani nedochází k poklesu čumáku, jak jsme zvyklí z cvičných strojů. A vyběhne z toho prostým povolením přitažení. Docela chápu, že letec, který není v těhle režimech kovaný, navíc je "plašan", vůbec nerozpozná, že je v pádu.
A to je to, o čem mluvím
P.S. civilní a vojenské letectví, to byly vždycky dva světy plné rivality a mnohdy vzájemného pohrdání. Je však jedna věc a tu naprosto otevřeně vojákům závidím - jejich systém výcviku a přezkoušení. Co, jak, na jakých typech letadel a hlavně v jakém věku se učili a učí. Mluvím opět o technice pilotáže. To nám chybí |
|
