| Nás už v elementárce učili přesně tento styl přistání. Po čtvrté zatáčce na mírně zvýšené rychlosti vysunout plné brzdy podle odhadu /rozpočtu/ na přistání a pak optimální přibližovací rychlostí (možná + pár km/h navíc) dodržovat sestupovou osu. Hlavní přitom bylo, mít dobře vyváženo a drobné korekce kniplem. Když přistání vycházelo kratší, brzdy se mohly pomalu zavírat. Nikdy ne opačně - jinak hrozila ztráta rychlosti při sestupu a v lepším případě to zakončilo pár nadávek a kopanců do zadku od instruktora. Zkracovat se na přistání jsme se učili skluzem po křídle (v dostatečné výšce). Vzpomínám si, že nám to bylo vysvětlováno tendencí člověka (žáka) levou rukou dávat páku brzd směrem k sobě a zároveň pravou dělat podvědomě miniaturní pohyb pákou také směrem k sobě (přitahovat). Takže takto jsme se to učili a dodnes to používám - přistání korigovat spíš kniplem a mít dobře vyváženo. Ale v tom mohly samozřejmě hrát roli také místní podmínky našeho letiště a jinde se to třeba praktikuje jinak (už je to řada let). |
|
