Trocha poznatků z Robinsona 22 pro XPL12.
Teď už nebudu tak kritickej jako v prvním příspěvku ohledně nového X-Planu, ale i tak se zaměřím spíš na věci, které by mohly být lepší.
R-22 v XPL12 se chová vcelku dobře, ale prostor ke zlepšení tam rozhodně je.
Hlavní věcí jsou reakce.
Model nepůsobí tak ostře a nejde za ovládacími prvky tak, jak by měl.
Připadá mi zhruba jako R-22 se stabilizací všech os.
Například při povolení kolektivu mu chvíli trvá, než si rozmyslí, že půjde za kolektivem.
Takže pohyb kolektivu musí být razantnější pro dosažení požadovaného účinku klesání.
Efektivní vztlak při změně obtékání při vzletu tam sice je, ale zase by měl být větší a nastat prudčeji- pro jeho eliminaci je v reálu potřeba podstatně razantněji potlačit cykliku, jinak se z Robinsona stane rychlovýtah (při obsazení pouze pilotem). Tady je to takové mírné.
Autorotace vcelku ok, ale taktéž probíhají méně energicky.
Co se mně líbí, tak je zpracování podélného vyvážení.
Když je R22 obsazen pouze pilotem, musí se při vzletu do visu cyklika poměrně potlačit, aby vrtulník zůstal stabilizovaný. Následně jde do visu stejně jako v reálu- nejdřív se odlehčí, zvedne na patky a až následně jde do vzduchu.
Při obsazení pilotem a pasažérem přes patky do visu nejde.
Takže to je pěkný a ok.
Příčné vyvážení už je horší.
Když sedí pilot v kabině sám, měl by pro vyrovnané visení mít cykliku poměrně dost vlevo.
Jenže tady stačí málo levé cykliky a vrtulník už je stabilizovaný.
Zkusil jsem si tedy nastavit hmotnost pilota 110kg, jestli se to nezlepší.
Trochu jo, ale i tak má mých 75kg v reálu větší vliv na příčné vyvážení, než 110kg v simulátoru.
To je trochu škoda.
Další věcí je přízemní efekt.
Ten je vcelku dobrý, ale finální polštář tak 10cm nad zemí je poměrně slabý- mohl by být výraznější.
Poslední věcí, kterou zmíním je vítr, potažmo jeho vliv na vrtulník.
Zkoušel jsem si pro začátek nastavit 10 uzlů.
To už je vítr, se kterým se musí v R-22 vcelku aktivně pracovat.
V reálu při visu čelem k větru je vrtulník dost stabilizovaný a musí se poměrně dost vyšlápnout, aby se z natočení proti větru dostal. Při průběhu otočky se musí z velkého vyšlápnutí na začátku přejít do podstatně menšího vyšlápnutí, když je vrtulník bokem k větru až nakonec energicky vyšlápnout na druhou stranu při otočení více než 180° vůči větru.
Blbě se to popisuje a ještě blběji se to bude představovat, ale za větru je tahle práce s pedály hodně svižná a intenzivní.
Popisuju to proto, že v XPL12 je účinek větru sotva poloviční. Na pedály se v průběhu otočky sice musí šlapat správně, ale intenzita je prostě výrazně slabší.
Zkoušel jsem si zvednou vítr přes 20 uzlů, ale i tak mně přijde, že to neodpovídá ani 10 uzlům ve skutečnosti.
Takže jako ano, žádný zásadní nedostatky jsem nenašel, ale chtělo by to celý model zostřit.
R-22 v Aerofly je dynamikou zatím určitě stále lepší (i když nedostatky má samozřejmě taky).
|
|
