Projev R22 XPL12 vs Aerofly je jiný především v té dynamice.
Ač je Aerofly R-22 lepší skoro ve všech ohledech, samozřejmě má i věci, které by mohly být lepší.
To co mně hodně chybí, je nemožnost nastavení centráže.
Díky tomu vždycky letíš s mašinou stejně vyváženou.
Což je velká škoda, protože ty rozdíly jeden vs dva lidi jsou fakt značný.
Ač AFS R22 zobrazuje jenom jednoho sedícího člověka (pilota), tak se chová, jako kdyby tam seděli dva. Když už něco, tak bych spíš bral nastavení vyvážení s jedním člověkem, kdy se odpoutává a dosedá na patky, což je takový zajímavější.
Podrovnání při autorotaci v Aerofly moc nefunguje, musíš za to strašně škubnout a fléry stejně bez kolektivu moc nedosáhneš.
Ještě je jedna věc, o které jsem se v popisování R22 XPL12 chtěl zmínit, ale zapomněl na ni.
To je pohyb cykliky proti větru.
Když fouká, tak musíš jít cyklikou proti větru docela značně. Pěkně je to znát při visu a točení se na místě, kde cyklikou vlastně opíšeš při otočce kruh ve snaze neustále vrtulník tlačit proti větru, aby tě to neodfouklo z místa visu.
Ač má Aerofly pěkně zpracované šlapání pedálů ve větru, tak cykliky proti větru stačí bohužel málo.
Stejný problém s cyklikou má i XPL12 R22.
Jak vidíš, tak i v Aerofly by se toho našlo víc, ale jako základ reálně se chovajícího vrtulníku je to i přesto vynikající simulace.
|
|
