Jak se teď hrabu v lítání po 2. světové válce, narazil jsem na docela oříšek na který neumím najít odpověď.
Lety mezi Amerikou a Evropou byly po 2. světové válce vedeny dle záznamů co jsem našel vždy s mezipřistáním v Ganderu a Shannonu. Nicméně tohle je 1716nm pokud to budu brát DCT. Uprostřed Atlantiku žádný ostrov kde by byl VOR, LORAN a Antarktická trasa se začnou budovat až počátkem 60. let, INS navigace si ještě pár let počká na objevení a zavedení do prvních proudových dopraváků, o GPS se zatím nikomu ani nesní... Hlavou mi vrtá jak navigovali. Na vzdálenost 1716nm se nestačí držet kurzu, to by skončili někde úplně mimo. VORy na obou koncích velké louže mají dosah 130nm, takže bylo třeba se trefit někde do jejich dosahu. Ale přes Atlantic se lítalo už před 2 sv. válkou - jak se trefil Hindenburg? Ten musel mít jó super snos když se do něj opřel boční vítr... Studuju historii transatlantických letů, internet je plný informací kdo, kdy, čím, ale nikdo neřeší jak.  Wiki u prvního přeletu velké louže Vickersem Whimmy zmiňuje, že jeho pilot měl problém najít navigátora. Což napovídá, že u prvních letů byl navigátor stejně důležitý, ne-li důležitější než pilot. Metoda neustálého sledování rychlosti, kurzu, směru větru a podle toho aktualizovat svou polohu na mapě v dnešní době opravdu příjde jako šílená. První průkopníci možná, ale lety s pasažéry nemohly být prováděné stylem: Však někde nad pevninou vypadneme a pak už se najdeme. |
|
