Za družstvo opičáků můžu potvrdit, že někdy je to opravdu rána. Původce se pak omlouvá zbytku posádky celou cestu z letadla na brífink. A praštit s tím dokáže úplně stejně FO s 500 hodinami jako kapitán s 5.000. A naopak - přistání jako do peřinky, říkáte si, tohle musí být šedovlasý rutinér a z okénka zírá dvaadvacetiletý klouček v nepřítomně blaženém výrazu. Skutečně platí, že bezvětří a CAVOK vytváří pro měkkost přistání kritické podmínky. A pokud je letadlo ještě k tomu poloprázdné...
Lakmusovým papírkem jsou letušky. Šeptandou si udržují jakousi neformální databázi "kvality pilotů" a jsou mimořádně citlivé na turbulenci. "Jak jsme vypadli z mraků a já viděla, jak to křídla lítá nahoru a dolu, tak jsem věděla, že tohle bude rána. Zavřela jsem oči a modlila se, aby to bylo aspoň na dráhu." Pozorně sledují, jestli přistává kapitán nebo druhý pilot (poznají to podle toho, že druhý - neletící - jim dává po PA pokyn k usazení před přistáním). Když probíhá line training nových pilotů, zjišťují nastrčené létavice v neformálních hovorech, jak to kterému jde, aby mohli být noví piloti zařazeni do databáze. Zkuste někdy sledovat stevardky na předním jumseatu, jak se zatváří, když zazní "cabin crew, landing position".
Jsou ale letiště nebo situace, kde se na krásu nehledí (on koneckonců výrobce žádné vypiplávání přistání nedoporučuje) a všichni si oddechnou, když odbočí na pojížděčku. |
|
